Nepoměrně lepší poměrný volební systém

Je advent, období klidu a rozjímání a považte tradiční, konzervativní, pravicová strana se v jeho průběhu rozhodne zrušit nikoliv pár svých buněk (jak někdy nepřesně uvádějí média), ale rovnou dvě oblastní organizace ODS. A víte co? Je to tak dobře, vždyť už také bylo na čase.

Volič se nakonec i tentokrát dočkal sebereflexe politické strany. Jsem ale přesvědčený o tom, že této sebereflexi se tradičním stranám bohužel nedostává svévolně, iniciuje jí nikdo jiný než sám volič svým hlasem. Ve chvíli kdy volí strany typu VV, nebo ANO dává jasně najevo svou nespokojenost a vybízí k bezodkladné změně. Ve chvíli kdy jedna výzva nepomůže, přijde druhá (tu poslední tentokrát doprovázel i výrazný pád pravice). Zmiňovaná „bezodkladnost” se tím sice relativizuje, nicméně účinek je i tak zaručený. Važme si poměrného volebního systému!

Demagogická rekonstrukce našeho státu

Vzbudit dnes v komkoliv zájem o politiku je problematické. Mám dojem, že neubývá pasivních voličů, kteří se pro „správnou” volbu často rozhodují na základě povrchně předžvýkaných, nepřímých informací. Projekty jakými jsou např. demagog.cz, rekonstrukcestatu.cz, nasstat.cz z tohoto pohledu vypadají lákavě. Předkládají stravitelnější, lépe strukturovaný obsah než klasická média. Nikdo jim nemůže upřít, že budí v lidech zájem o politiku a že zakládají platformy k diskusi. Avšak není všechno zlato co, se třpytí. 

Bez obalu: „v mých očích se jedná o tři nátlakové skupiny”. V tuto chvíli nehodnotím jimi prezentovaný obsah, ale formu jejich prezentace, která je dle mého u všech třech projektů velmi podobná. Vezměme to od začátku. Vznikne platforma, vystavěná na velkých slovech jako jsou transparentnost, legitimita, nárok, služba, nezávislost, právo. Na tu je navázán tým apolitických (zatím), schopných lidí, kteří se s vervou pustí do naplňování společných cílů. Až sem je to vlastně dost podobné vzniku politické strany, či hnutí.

Andreji, jak se babíš?

Veškeré politické dění je v posledních měsících soustředěno na jedinou osobu, prezidenta všech občanů ČR. Ano všech, i těch, kterým se to nemusí zrovna dvakrát líbit. Jsem jeden z nich, nicméně v čase kdy si připomínáme 25 let svobody a demokracie bych se spíše soustředil na to, co tyto hodnoty skutečně ohrožuje. Miloš Zeman z mého pohledu takovou hrozbou není. Vlastními přešlapy ztratil politický kredit a ve štěpení společnosti je takovým přeborníkem, že mám občas pochybnosti, zda mu vůbec ještě nějací podporovatelé zůstali a jestli je vlastně ještě co štěpit.

Mnohem více alarmující se mi zdá být počínání jiného muže, politiku praktikujícího nepolitika (považte, to prý není urážka, ale ctnost), který jde za svým cílem řídit stát jako firmu a prostě na tom maká. Jakkoliv se členové a sympatizanti tradičních stran vzájemně ujišťují v tom, že takhle se politika nedělá a že tento postup je krátkozraký, nic naplat, hnutí ANO 2011 má silnou podporu aktivních voličů i politicky spíše pasivní veřejnosti.

Služba občanovi není nerealizovatelný mýtus

Také jste se stejně jako já domnívali, že stav, kdy stát prostřednictvím obcí poskytuje servis (službu), je jen utopická představa, že se nejedná o reálně dosažitelný cíl? Čím že si to osoby pracující pro veřejnou správu – „úředníci“ – vysloužili ten pejorativní nádech a jak je to možné změnit? Jsem přesvědčený o tom, že ke změně k lepšímu směřujeme, tempo našeho postupu však není nikterak závratné.

Společenskou prestiž úředníků dle mého nekazí jen pokračující nárůst byrokracie, větší díl viny bych přisuzoval dědictví z dob komunismu. Fronty, nekonečné lhůty, asertivita, pochybení. Toho všeho postupně na úřadech ubývá, stejně jako přiměřeně ubývá frustrace, která tyto jevy doprovází. Dříve vštípené zážitky jsou ale natolik silné, že ani po 25 letech není snadné je překonat.

V době rostoucího vlivu levice a jejích všude přítomných přešlapů byl občan přinucen osvojit si schopnost radovat se z maličkostí. Dokonce bych řekl, že díky panu prezidentovi se stávám expertním praktikujícím tohoto oboru.

Ano, je to za námi

Včera, přesněji dnes ráno došlo v ODS Praha 2 k úspěšnému překonání nejvýznamnějšího politického milníku tohoto roku. ODS Praha 2 v komunálních volbách zvítězila a obhájila jedenáct mandátů. Vítězství, prohra, setrvačnost?

Přijde na to, koho se ptáte. Jedni si lížou rány, jiní zatrpkli tak, že znevažují úspěchy druhých  a snaží se tím zamaskovat svůj neúspěch, další se plácají po zádech, při oťukávání prostorů na vytvoření koalic. Já jsem třeba dnes musel dospat kocovinu.

Každý z našich třech lídrů získal více než 3000 hlasů. Všichni zvolení zastupitelé získali přes 2500 hlasů. Příčí se mi hodnotit výsledky strany, jejíž jsem členem, proto přikládám jen tvrdá data a tímto Vám představuji aktuální výčet zastupitelů ODS.

Magistrála, snaha o humanizaci nehumánního

K faktu, že vést hlavní dopravní tepnu skrz nejužší centrum města s 1,3 mil. obyvatel nebyl vůbec dobrý nápad, za ta léta snad dospěl již i ten poslední komunista, byť to se samozřejmostí vlastní jeho partaji neříká nahlas. Severojižní magistrála, přesněji Legerova ulice se ovšem po těch více než 20 letech transformovala na strašáka spíše pravicové, nežli levicové politiky, která si jako dlouhodobý cíl stanovila nápravu všech zločinů komunismu. Jak tedy napravit jednu z přeživších ohavností, zděděných z dob morálního úpadku, zabránit hyzdění národních památek a dušení obyvatel Prahy? A proč k nápravě nedošlo již dávno?

Zvrácená bipolarita pravicového a mediálního světa ČR

Selektivním výběrem jsem dospěl do fáze, kdy se i ve volném čase obklopuji lidmi z prostředí, které bych pracovně nazval „pravicově realistické“. Přibližně stejně času trávím v prostředí „novinářského realismu“. V poslední době mám divný pocit, že to mezi těmi dvěma nějak skřípe.

Kopnutí do vlastních

O tom, že prof. Petr Fiala nepřevzal ODS v záviděníhodné situaci, už dnes nemůže být pochyb. Stav, kdy strana čelí personálním a finančním potížím sice trvá, nicméně alespoň v mých očích je nynější předseda ODS iniciátorem změn, které jak pevně věřím, vedou přímo k obnově tradičních hodnot, jenž jsou tak precizně popsány např. ve čtyřech poděbradských artikulech z roku 1998.

S výzvou k jejich přečtení nepochybně začínám být svému okolí otravný, avšak v mých očích se jedná o nadčasový dokument nezpochybnitelné hodnoty:

Jak se zasadit o ještě nižší volební účast do té Unie

Rozhodně nehodlám unavovat čtenáře axiomy typu: volby jsou jedinečný nástroj, díky kterému může volič přímo ovlivnit povolební politické dění, volby jsou svátek demokracie, když jsou volby, má se jít volit apod. Ani zde nebudu oponovat názorům mně tolik vzdáleným, které podle průzkumů sdílí 48 % lidí, že poslední volby byly zbytečné a nemohou nic změnit. Ba dokonce ani tím, že jsem zvyklý tento svátek slavit jako člen volebních okrskových komisí a co mě k tomu vede. Chtěl bych se s Vámi podělit o negativní zkušenost, která dokazuje, že již tak tragicky malou účast voličů u voleb dokážeme legislativními nedostatky ještě snížit.