
Bez obalu: „v mých očích se jedná o tři nátlakové skupiny”. V tuto chvíli nehodnotím jimi prezentovaný obsah, ale formu jejich prezentace, která je dle mého u všech třech projektů velmi podobná. Vezměme to od začátku. Vznikne platforma, vystavěná na velkých slovech jako jsou transparentnost, legitimita, nárok, služba, nezávislost, právo. Na tu je navázán tým apolitických (zatím), schopných lidí, kteří se s vervou pustí do naplňování společných cílů. Až sem je to vlastně dost podobné vzniku politické strany, či hnutí.
Pravidla hry známé též jako „zastupitelská demokracie” jsou definována jasně. Mějte mě třeba za staromilce, ale v souladu s těmito pravidly se politika dělá v zastupitelstvech, radách, sněmovně, senátu. Vně tyto prostory ovlivňují politiku jen lobisté. Všechny tři zmíněné celky tvoří lidé, kteří se zabývají ovlivňováním veřejně činných osob tak, aby rozhodovaly ve prospěch konkrétní zájmové skupiny – celkem přesně naplňují definici lobismu. Jistě můžete namítat, že jejich cíle jsou přeci mnohem vznešenější a vyšší, než zájmy např. provozovatelů heren, jakožto tradičních lobistů. Nemám důvod si myslet opak, nicméně připomínám, že i oni jsou ovlivnitelní lidé z masa a kostí.
Nevolil jsem tuhle vládu a už vubec ne nejakou Rekonstrukci státu....
— Petr Schönfeld (@petrschonfeld) December 17, 2014
Jakkoliv je celý koncept postavený na nezávislosti, jedná se ve skutečnosti o nedosažitelný cíl. Každý projekt je postavený na zdrojích, bez kterých by nemohl existovat. Těmi nejsledovanějšími jsou na každém projektu zdroje finanční a lidské. Neexistuje způsob jak zbavit projekt závislosti na zdrojích, tedy neexistuje způsob jak zajistit nezávislost projektu. Každý projekt, politický i apolitický bez rozdílu má nějaké partnery. Každý projekt je nějak financován. Fondy EU, granty od nadací, dary od fyzických a právnických osob, prostředky od partnerů projektu. Každý projekt řídí nějací lidé, nějací lidé se na něm podílejí. Existence závislých finančních a lidských zdrojů potvrzuje závislost těchto projektů.
Při pročítání obsahu webových prezentací a textů publikovaných na sociálních sítích těchto projektů, mě, vedle této závislosti místy ruší kontroverze, senzace chtivost a občas i sklony k populismu. Je úsměvné, že poslední zmiňovaný neduh bývá politikům samotným vyčítán nejčastěji.
Je jasné, že se volič nemůže setkat osobně s každým kandidátem. Na druhou stranu varuji před přílišným používání sekundárních, neřku-li terciálních zdrojů, kde již autenticita informace může výrazně pokulhávat. Domnívám se, že projekty typu demagog.cz, rekonstrukcestatu.cz, nasstat.cz mohou selhávat jako „kontrolní prvek” politiků a že společenské riziko z toho plynoucí lze zmírnit zas a pouze jen aplikací dostatečného množství kritického myšlení voliče.